A šuměl les
A voněl bez
A květ se snes,
kde brouk se nes.

Kam to vlez
a proč je kdes,
kde před chvílí
nebyl přec.
Byla pro něj divná věc.

Nejprv klel
a nářky sel.
Avšak brz
se zabydlel.

Už neznal chmury lopotné
ve světě mimo květ.
Když válel kouli od hovínka
několikrát tam a zpět.

Zde jen sladký nektar sál
a vychutnával slast.
A jen co trochu poklimbal
ucucával zas.

Každá radost má však konce,
i ta čistá nejvyšší,
když sluníčko nemá přístup
a vzduch mu v krovkách nesviští.

Tak vzepjal plec
o vonnou klec.
Nožky v tonus,
oči v křeč.

Hned umně tělo v škvíru vtřel
a vytrousil šťastný vzdech,
když se ozval mocný rachot
a těžký zvonec vahou leh.

-------------------------------

Poučení nepodám ti
a snad jej ani nehledej.
Žij život zkrátka uváženě
a pod bez si nesedej.

Květeny jak na louce
a slunce ještě hřálo.
Já ležel tam jak v bavlnce,
mě stačí vskutku málo.

A vítr brnkal o stromy
a v listech šumě vál.
Ty místa věru drahá jsou mi,
tu já si vždycky hrál.

Jak souška v poušti osamělá,
v suchém větru skřípajíc.
Tak jevila se bytost divná,
podívanou skýtajíc.

Každý kdo jí v cestě spatřil,
uleknutím odskočil,
a za cenu delší cesty
pro jistotu zatočil.

Snad zvědavost či hloupost dětská
mě z pěšinky nestrhla
ba naopak trochu blíže
k podivínce přivedla.

Jakýmpak mocným darem
se osůbka těšila,
když otočená ke mně zády
pozornost mou zvětřila.

Jak plamínek před zhasnutím,
jenž z posledního klokotá,
tak třepala se její ruka
směrem ke mně zvednutá.

Jako oběť před schlamstnutím
když ví že už je ztracená,
nebyl jsem schopný ani kroku.
a stál jak socha kamenná.

Mezitím se dobelhala
o berlici opřená.
Nic kloudného nevěstila,
její maska zlotřelá.

Páchla hrozně močovinou,
nevětranou hnilobou.
Než slunce dojde ku zániku,
tak se spojí s přírodou.

Šaty hrubé z látky staré,
ušmudlané, potrhané.

Pohledem jenž koukal skrz
a na nic nebyl ostřen,
mrazení mi vehnal brz
a strachem jsem byl zmocněn.

Ač oči bledým filmem kryté,
jež slepotu značily,
poznávaly věci skryté,
jenž smysly lidem tajily.

Delirický pohyb bulvy
mihotajíc na stranu,
připomínal čtení z knihy
strašlivého obsahu.

Pěna se jí drala hubou
a horečkou sálala.
Učednicí byla tajnou,
hold peklům takto vzdávala.

Hlasem jako vypůjčeným,
jenž hloubkou mužský zastínil,
mě starostmi nesklíčeným,
jevy hrůzné nastínil.

---------------------------------------
Dnes znám již název knihy,
jenž utajen byl dosud.
Nebyl to příběh cizích strastí,
Byl to vlastní osud.

Jen občas vnikne do ticha
hlásek, který zavzlyká.
Oči zjihlé, pohled klopí
slané čárky tváře kropí.
Svět má náhle barvy smutku,
když je vtěsnán do zármutku.
V ručkách zvlhlé psaní žmoulá
Jak ostře bodaj slova pouhá!

Po chvíli papír vztekle trhá
v očích rudá, zalitá,
pravé city k chlapci měla
ten ji ale odmítá.

Rád se toulám noční Prahou,
rád chodím bosky vlahou travou.
Rád vídám pohled rozjařených lidí,
co za svůj úsměv jen dobrý pocit sklidí.

Rád snívám o světě s rukou pod hlavou,
rád chodím z hospůdky s náladou motavou.
Rád mám vůni borovic a jarní zpěv kosa,
bzučícího čmeláka, jenž vesel nektar sosá.

Rád vzhlížím vzhůru na nebesa,
rád shlížím z výšky louky, plesa.
Rád se kochám umům dávných časů,
jenž odolaly nástrahám dobovým vkusu třasům

Svět je velký, rozhlédni se.
Každý najde svoje jistě.
Pro cennosti rdousit, střílet?
Krásy dost a dá se sdílet.

Já už se nechápu!
Kde se to bere?
Co toužebné bývalo,
nyní mě sere.

Tam kde krátce před chvilkou
rušný vládl shon,
zaslechl by pokušitel
špendlíku dopad tón.

Již to jak kramflek bubnoval
příchod dámy zvěstoval.

Každý, kdo byl trochu mužem,
Začal merčit celý vzpružen.

Přes boky tvárnou látku měla
a suverénně nakráčela.

Každý v jejich lýtkách sval
v punčošce nožku rýsoval.

Sladký hrbol v půli délky
mohl být jenom od prdélky.

Pružné v stehnech sukna pnutí,
klamně zdálo špatné hnutí.

Jak nožka nožku střídala,
tak látka lehce vzlínala
a krajku punčoch skýtala.

Její blůzky ostré tvary.
fantazii rohrávaly.

I matematik občas zjihne,
ze soustředění poleví,
když v myšlenky mu žena vnikne
a striktní řád mu rozhodí.

"Zasvětil bych příští grant,
popsat vzorcem prsa dam."

"Zasvětil bych opus dei
ve snaze tušit copak chtěj."

"Spočítám dráhu elektronu,
určím tíhu vesmírnou
Co řeknu ji však v příští chvilce,
mám obavu nesmírnou."