Zážitky ze Švédska

Aneb útrapy a slasti Erasmáka

Příjezd a první dojmy

Po měsících příprav, plánování, papírování a obíhání všemožných úředníků jsem v úterý 29. srpna 2006 konečně dorazil do švédského Göteborgu. Jak autobus zaklapl dveře a nastartoval, veškerá pouta a jistoty, které mi domov léta zaručoval, byla přeťata. Stál jsem tam osamocen jenom s kufrem. Koláž smíšených pocitů: nervozity, očekávání, bezradnosti, plánování a jiných se mi proháněla hlavou. Nyní se musím spolehnout jen sám na sebe. Všechno stojí přede mnou. Jaký si to udělám, takový to budu mít.

První nahlédnutí do pozadí švédské civilizace mi bylo umožněno na toaletách hlavního nádraží. Asociace slova nádraží a k tomu ještě přívlastku hlavní mi v mysli načechrávala české poměry a především v živé paměti záchodové zkušenosti na Florenci. Šáhl jsem po leštěné klice z ušlechtilého kovu a lehkým tlakem jsem rozevřel robustní dveře do místnůstky, kde vysedávala důstojně vyhlížející dáma. Porovnání s našimi hajzlbábami zde není na místě. Anglicky hovořící a způsoby čtyřhvězdičkového hotelu vystupující žena v módní uniformě mě uvítala a cosi naťukala na LCD panelu. Dal jsem jí pět korun a další její poťuk na displeji dal do pohybu hydrauliku, která s decentním až kosmickým lomozem rozevřela dveře a poskytla scenérii vytoužených záchodů. Klidná, náladová, ambientní hudba dotvářela atmosféru vodního světa načrtnutého všudypřítomnými akvárky. Kdybych neměl víc věcí na práci asi bych se tam zdržel i déle. Tak toto je teda záchodová kultura. Jestli vše bude vypadat takto, tak se mám na co těšit.

Poslední věc, které bych se tady obával je, že tady ztloustnete. Jídlo je tady cenný artikl, a tak se ho nedostává tolik, kolik by tělo eventuálně sneslo. Vedle ubytování za něj zaplatíte nejvíce peněz. Třebaže cena techniky, oblečení, sportovních potřeb je s námi srovnatelná, cena potravin je minimálně třikrát větší. Vezme-li se v úvahu, že další přeceňovanou komoditou jsou služby, vyjde výlet do hospody či kafetérie pekelně draho. Dokonce i ve školní restauraci je na výběr, jestli si vezmete jídlo s sebou za 35 Sec nebo si ho sníte přímo tam za 50. Ve Švédsku se nedá hovořit o typickém jídlu. Žije zde mnoho národností, a tak i o jídle můžeme hovořit jako o evropském. Snad trochu rybolov přidává na váze mořským pokrmům, ale stejně většinou pod krkolomným názvem rozeznáte známé jídlo. Oblíbené jsou zde všelijaké bagety. Ne však ty naše balené prosycené tatarkou, ale čerstvé a plné zeleniny. Co mě asi nejvíc překvapilo, když jsem poprvé zavítal do studentského buffé, klasické menzy zde totiž nejsou, že vše je plastikové a jednorázově použitelné. Plastiková krabička na hlavní jídlo, na salát, uzavíratelný pepsi kelímek na vodu a umělohmotné příbory. Vše se navíc nastrká do papírového sáčku, v kterém se vše zase jako velmi objemný, ale lehký balík vyhodí. Je potom velmi obvyklé, že všechny koše v kampusu jsou ukryté pod papírovou pyramidou.

Úskalí s ubytováním

Tak jsem se konečně ubytoval. Po několika hodinovém čekání jsem v sedm večer přišel na řadu a dostal vytoužený, pěkně těžký svazek klíčů. Byl jsem čtyřicátý a k šedesátce lidí tam ještě čekalo. Cestu tramvají jsem našel celkem snadno a do budovy jsem se za pomocí osmahlého spolustudenta z arabských končin dostal také bez problémů. Ve dvanáctém patře mě však čekala nepříjemná peripetie a vzniknuvši úzkost, když jsem zjistil, že žádný z klíčů nepasuje do společné chodby. Jelikož na klíči nebyla žádná možnost zjištění čísla, a jediná domněnka znalosti mé jizby pramenila ze zmatených črtů na obálce od klíčů, pojala mě obava, že byly obálky zaměněny. Začal jsem teda sestupovat z dvanáctého patra a zkoušet v každém dalším celý svazek. Mrzutost se stupňovala s ubývajícími patry a pomalu jsem se začínal smiřovat s tím, že se zase se všemi věcmi potáhnu přes celý Goteborg ke koordinátorce. Žádná recepce zde totiž nefunguje. Je to spíš jako taková bytovka. V devátém patře mě však protřelejší Švédka poradila, že tyto dveře nejsou na klíče, ale na čip, umně ukrytý ve věci, kterou bych určitě brzo vyhodil pro svoji směšnost a redundanci. Za krátko jsem konečně vstoupil do mého nového domova na příští půl rok. Studenta zvyklého na české poměry překvapila velikost mého pokojíku, stejně jako vlastní koupelna a kuchyňský kout, kterýž bych se nebál označit za kuchyň. Očekával jsem však, a také jsem se těšil, že kuchyň budeme mít společnou a vznikne zde pospolná společnost nahrazující mi rodinné zázemí. Že si musím vzít ložní prádlo jsem věděl, že zde však není ani deka ani polštář mě však překvapilo. Improvizací, ručníkem, závěsem a vlastním ložním prádlem jsem vytvořil dočasnou, avšak funkční náhražku. Člověk si neuvědomí, kolik různých věcí je potřeba k životu. Třeba jen aby se najed. Na spoustu věcí jsem myslel a na spoustu žel vůbec nepomyslel. Abych se ještě více rozkoukal, dozvěděl se co a jak, a třeba i navázal kontakt, zaťukal jsem na sousedku Denisu. Za dveřmi to trochu šustilo a slyšel jsem nějaké přehrabování. Asi se převléká, aby udělala dobrý dojem na svého nového šarmantního souseda. V tom vyjde postarší černoch veselého vzezření, jak Mireček z básníků. „Hi I´m Dennis from Zambie“

První hlad

Ráno jsem se probudil hladový. S marmeládou bez chleba a čajem bez možnosti ho v něčem uvařit nic nesvedu. Je sobota ráno, krámy jsou zavřené. V mrazáku jsem objevil starý toastový chléb a sýrovou pomazánku s arabskými nápisy nevalného zápachu. Toasťák jsem dal rozmrazit a vyrazil jsem do města. Ve výtahu mě postihla milá mílka. Místo do přízemí jsem se dostal do prvního patra. Byla to oblast pouze s jakýmisi obslužnými místnostmi a objevil jsem tam perfektní koutek plný vyhozených kousků od vystěhovaných studentů. Tak takhle si musejí připadat bezdomovci přehrabující se v popelnicích. A řeknu vám, já se cítil úžasně. Potopen v haraburdí jsem se blaženě pousmál, když jsem tahal zpoza čehosi vytoužený hrnec a skoro nezničená dečka mi úsměv také hezky protáhla. Určitě zde provedu ještě další průzkum. Ve městě jsem posléze objevil otevřený krámeček. Chvilku jsem se tam loudal a nešťastně koukal na ceny. Pak jsem se zeptal na cenu chleba a roztrpčeně jsem chňapnul po zlevněné a v ceně jednotné všehochuti ze včerejšího dne. Prodavač pozorujíc mé počínání jen tak ze soucitu utrousil odkud pak jsem. Takřka poníženě jsem vydal:“from ček rypablyk“ a se sklopenýma očima jsem vyběhl do ulic. Bylo už však co zakousnou, a tak se navracel optimismus. Trochu mu ubral, nově nabytý, vydrbaný a vyleštěný hrnec, který se ukázal jako děravý. Pánvičky jsem nabral hned však dvě a pojistil se tak v jejich funkčnosti. Jinak tento den byla organizovaná prohlídka města studentskou organizací CIRC. Mnoho jsem prošel a mnohé zhlédl. Jsem už trochu uondaný. Navštívil jsem také supermarket a koupil některé suroviny, takže příští tři dny mě hlad určitě nepostihne.

Arabská tržnice

Dopoledne jsem se vypravil do nedaleké tržnice. Každou sobotu a neděli se zde prodávají věci možné potřeby. Sortiment byl různorodý. Od běžných krámů ekvivalentních těm našim vietnamským, přes všelijakou techniku, mobily, hodinky, cdéčka, starožitnosti, sukna a tretky. Kolorit byl široký. Nepřekvapil mě ani muž, jenž prodával televize a zeleninu. Připomínalo to spíše takové arabské ghetto. Spousta snědých mužů s ostrými rysy, koženými bundami a botami do špičky. Přecpanými uličkami se nesl hlahol živé diskuze a závan kebabu a kůže. Nakonec jsem sehnal vše, co sem potřeboval. Deku, polštář, hrnec i talíře.

Po vydatné, sil dodávající, čočce s vejci jsem vyrazil na blízký kamenný pahorek, na který mám krásný výhled z okna. Vůbec z okna mám zajímavý výhled. Na levé straně vystupují skaliska porostlá zelení s občas se zabělivšími baráčky. Naopak na pravé straně se zdvihají komíny a sila s přilehlými průmyslovými výdobytky. Tak trochu mi ty trčící komíny připomínají moji rodnou Boleslav s raním pohledem na dmoucí doutník Škodovky. Akorát tu zeleň tam nemám.

Na panelák našeho typu jsem zde ještě nenarazil. Sociální skupina odpovídající té naší panelákové zde má zcela jiný standard. Útulné bytovky rozeseté v diskrétních vzdálenostech, protkané stromy a záhonky. Před každým stojan s koly, často i nezamčenými. Hlavně dřevo a plast. Chodníky jsou čisté, asfalt celistvý a nepřekopávaný. Kluci se vesele prohánějí ulicí na pojízdných prknech a na zelenou, hustou travičku bych se taky nebál sednout. Tohle je asi pokrok, a tímto způsobem se dá zjišťovat. Ne jak se mají ti co jsou za vodou. Za vodou uměj být lidé všude na světě stejně. Ale jak se má střední a nižší třída. Kde se nachází spodní hranice. Limit. Samozřejmě nesnažím si nalhávat, že tu nejsou bezdomovci, už jsem jich taky několik viděl.

Začala výuka

Tak první dva vyučovací dny jsou za mnou. Škola není tak dlouhá jako u nás, ale zase je roztahanější do celého týdne. Jen v pondělí a úterý mám po třech hodinách jinak dvě nebo dokonce jen jednu. Hodina se zdá být srozumitelná a přesně nalajnovaná. Důraz se klade na porozumění látky ve všelijakých domácích pracích, projektech a vyhrčených problémech

Dnes jsme měli takovou uvítací recepci v kongresovém sále Svenska Masset pod záštitou a rozmluvou starosty města. Podávalo se víno a takové roládky ze syrového těstíčka s rozličným obsahem. To byla asi poslední příležitost, kdy jsme se mohli trochu napít, protože pití je zde tak drahé a díky monopolnímu řetězci tak nedostupné, že na něj nemůžeme seriózně pomýšlet.

Gasguen

Archipelago

Zpátky ve Švédsku

Zdá se mi, že od doby co mám internet, tak vůbec nic nepíšu. Dneska jsem se vrátil z chvilkového pobytu v ČR. Jen sem si tam složil bakalářskou zkoušku a už jsem si to metelil sem zase zpátky. Kufr jsem vezl takřka prázdný, a tak jsem ho na zpáteční cestě naplnil k prasknutí jídlem a nějakými lihovinami. Spousta věcí v prášku a v jiných formách, které vydrží. Konečně jsem si vytvořil tvůrčí základnu třeba i pro nějaké to složitější vaření. Za týdenní nepřítomnost, se mi toho stačilo dost nakupit, a tak vysedávám u Matlabu a sazím tam funkce. Abych se trochu odreagoval od počítače, vyjel jsem si několik stanic směrem od města a prošel se nazpátek. Nevím jestli bych prošlé území měl označit jako stromy ve městě, nebo domy v lese. Každopádně podobně protkané město zelení, jsem ještě neviděl.

Návštěva muzea

Návštěva muzea organizovaná pod záštitou studentské organizace na mě neudělal nějaký výrazný dojem. Byly to takové ty v současnosti oblíbená témata jako černoši, indiáni, kšeftování s ženami a každému bylo věnováno jedno nezajímavé patro. Zaujal mě snad jenom trošku z kontextu vytržený pinponkový stůl v blízkosti galerie genocidy v Africe a fotka české slečny nabízející se na dálnici řidiči ve favoritu. I z dálky a z letmého pohledu mi to bylo hned povědomé. Můj spontánní záchychot možná lehce vzbudil odpuzující nevoli ve tvářích vážně se tvářících konsternovaných žen.

Blízká se na lepší časy

Dneska jsem na kolejích zahlídl zajímavý inzerát. Jedna Angličanka se bude vystěhovávat, a tak prodává mnoho užitečných věcí. Tentokrát jsem nezaváhal a ihned ji kontaktoval. Nejspíš asi jen pár minut po vyvěšení inzerátu, protože byla překvapená mojí rychlostí a naléhavostí uskutečnit transfer co nejdříve. Můj hlavní objekt zájmu byl magič kompletně gratis. Aby to nevypadalo sociálně vzal jsem si ještě žehličku za 50 škrónů. Dlouhou jsem se nezastihl s tak radostným pocitem z uskutečněného obchodu. Doma je člověk obklopený tolika samozřejmými věcmi, že si vůbec neuvědomí jejich důležitost. Tady je můj pokojík takřka prázdný. Každá věc mě potom potěší. Třeba jen sítka na těstoviny, kterou jsem si při nedávné cestě přivez z domova mě udělala radost nemalou. Hned jsem si představoval jak budu bezproblémově připravovat pokrmy ve vodě vařené.

Postěžování si a první sentimentálie

Teda takhle jsem si to nepředstavoval. Od rána do večera dělám v matlabu. Dneska jsem se vrátil večer ze školy, a prakticky nijak jsem nepostoupil. Musim dneska dodělat ještě jednu laborku, zítra další a v neděli se už zase učit na kvízy. Doma to bylo občas náročný, ale vždycky byl čas abych si den zpříjemnil sportem nebo dobrým filmem. Snad příští týden dovolí, abych si trochu vydechl.

Tak nějak si prohlížím staré fotky a to způsobem, který sem ještě nezažil. Všechno je tak intenzivní, tak plastické. Naprosto se dokážu vžít do situace. Vím co se říkalo, na co sem myslel. Je to možná jediné vlákno pojící mě s mojí kotlinou, přáteli a zvyklostmi.

Komáři, konvička, děvčata a tak...

Už od pondělí jsem pořád nějakej poďobanej. Vypadá to jako od komára, svědí to jako od komára a je to všude na nechráněnejch místech. Nikdy jsem však tady žádného komára ani neslyšel, ani neviděl natož abych ho chytl při činu a mohl se bránit proti známému nebezpečí. Vždycky se mi akorát objeví novej flekanec. Nevim jak se proti tomu bránit. Jestli to není nějaká blecha, nebo jinej parazit. Taky mě napadla jestli to není nějaká alergie, ale proč to jsou vždy nechráněná místa. Dělal jsem si česnečku, ládoval se vitamínem B, ale zdá se že nic nefunguje proti tomuto neviditelnému hostiteli. Už je to opravdu otravné.

Dnešek ač sobota jsem opět trávil ve škole. Byl to další nádherný, slunečný den a já se vrátil až když slunce bylo na úrovni horizontu. Jeden projekt mám však už z krku a tak jsem se na večerní učení zcela vybodl a vyběhl jsem na nedaleký vrh. Pak jsem se šel ještě protáhnou do posilky a shlédl jsem film, aby byl relax kompletní. Cestou jsem narazil opět na pár užitečných věcí, které se mi hodí do domácnosti. Radost mi udělaly repráčky, kterými bych normálně opovrhl ale jako nadstavba do notebooku jsou ideální. Ještě jsem si vyhlídl kávovarek, z kterého použiju přinejmenším konvičku, koloběžka, sedací polštář a atmosferická lampička. Je tam ještě televizor a rozbitý DVD přehrávač, ale těžko to tady na něco využiju. Už mnohokrát jsem se přesvědčil, že když už se tady něco vyhodí, tak to není jen tak z marností, ale vždycky se najde nějaká ta nectnost či vada na kráse. Viz zcela nový avšak děravý hrnec, připalující pánvička a další.

Je tu ještě jedna věc, o které jsem se ještě nezmínil, když už mám psavou náladu. Jsou to děvčata. Vždycky se říkalo že česká děvčata jsou ta nejkrásnější a já jsem v tomto zažitém, českou ješitností a vlastenectvím vykrmovaném stereotypu slepě setrvával. Jestli český holky jsou hezké, tak Švédky jsou nádherné. Sotva kdy se v tramvaji dostanu k naplánovanému přečtení materiálů ze školy. Vždycky je tam fůra roztomilých blondýnek, vkusně oblečených, jemně namalovaných a decentně se chovajících. Vysvětluji si to několika důvody. Jídlo je tu drahé, doprava je tu drahá. Takže moc se nejí a hodně se jezdí na kole. A i když potkám nějakou buclatější holčinu, i když i tohle slovo je více zavádějící ve směru tlustá, tak to nejsou ty české kypré tvary nahromaděného sádla a absence pohybu, ale čistá vrozená fyziognomie, většinou i příjemná na pohled a rozrážející šeď trendového vkusu. Obecně Švédi jsou usměvaví a nejinak je tomu u děvčat. Usměvavý, milý pohled pak dokáže divy a nejeden ten bodík k dobru přidá. Chodí se zde většinou v sukních, často podkryté s tříčtvrtečními bílými elastáčky. Džíny se nosí také často, ale jsou mnohem více na těle. Určitě v oblékání jsou mnohem inventivnější a vkusnější. Goteborg je multikulturní město a tak s blonďatou roztomilostí kontrastují tmavé cizokrajné krásky, kterých je tu opět více než požehnaně.

Poprvé

Už se to nedalo déle odkládat. Přirozený respekt a neznalost dané problematiky mě činila nesmělým udělat rázný krok. Léta jsem kolem ní chodil a bral jsem ji jako samozřejmost. Chápal jsem ji jako věc, která patří do života lidí, ale byla mi jistým způsobem skrytá. Nemusel jsem se o věci s ní spojené starat, a tak mě ani nenutilo nad ní nějak hlouběji přemýšlet. Zkrátka věděl jsem, že existuje a intuitivně a nenásilně jsem ji snášel ve svém života dění. Tady ve Švédsku jsem však odkázaný sám na sebe. Každý den jsem kolem ní chodíval. Pozastavil jsem se a úzkostně jsem si ji změřil očima. Brzo i já se s ní budu muset nějak vypořádat. Dny ubíhaly. Naštěstí přes mnoho práce ve škole jsem na ni tak často nemyslel. Už se ale nedalo déle otálet. No zkrátka prádlo se samo nevypere, a tak jsem si dodal odvahu a pustil se do zasazení nového milníku. Poprvé v životě použiji pračku.

S fuseklemi v jedné ruce a Švédským slovníkem v druhé jsem se počal probírati švédsky psanými instrukcemi. Neměl jsem prakticky žádné předchozí vědomosti, které bych využil k snadnějšímu dekódování jednoduchých obrazových pokynů. Podvědomě jsem si nesl jen mlhavé tušení o oddělení bílého a barevného prádla. No nakonec jsem pračku bez větších potíží naprogramoval a vše dopadlo v pořádku. Mé naddimenzované obavy pramenící s tajemna a mystiky, které pračka skýtala se ukázaly jako liché.

Universeum, Svenska Massen

Neblahé zjištění; Počátek odboje

Aby nebyl večírkům konec, konala se v 11. patře „floor party“. Nejprve nás tam bylo pomálu, ale za chvíli se místnost naplnila. Byla to klasický večírek komornějšího charakteru. Každý si posrkával svoji plechovku přineseného Karlsberga a atmosféra byla tvarována hudbou nesoucí se z instalovaného notebooku. Zpočátku se tradičně řešili otázky zdvořilostního charakteru jako: odkud jsi, co studuješ a jak se ti tu líbí. Posléze se diskuze přesunula k více konkrétnějším problémům. Takřka okamžitě jsem zpozorněl, když se jedna Iránčánka zmínila o červených flecích na rukách. Ještě neznalý pravé skutečnosti jsem si také postěžoval, jak jsou zde komáři rozšíření a vychytralí, a že je obtížné je spatřit natož zneškodnit. Také přišla trochu úleva, že i ostatní národnosti mají pro komáry chutnou krev a netrpím zde jen já. Jak ale večer pokračoval, zabral jsem se do diskuze s jedním Mexikáncem, který trpí stejně jako já, ale který má s nepřítelem už mnohem více skutečností. Vysvětlil mi, že se jedná o speciální nelétající brouky žijící ve škvírách a vylézající v nočních hodinách, aby se náležitě nakrmili. Hned jsem párty opustil a jal jsem se před zalehnutím do lože vyhledat tyto zákeřné cizopasníky. Převrátil jsem postel a skutečně, škvíry byly plné krví nasáklých monster naložených ve vlastním trusu. Nemilosrdně, ve stavu blízkém amoku ze způsobené újmy jsem s nimi náležitě naložil. Ty nehybné jsem rozetřel, ty prchající pochytal, ty zastrčené vyčadil. Téměř mystický, neviditelný protivník zde dostal konkrétní fyzickou podobu a ztratil s tím svůj nejvyšší trumf. Teď bude boj mnohem snadnější, i když jsem si vědom, že válku jsem ještě nevyhrál.

Nedělní vycházka k jezeru

Abych jsem si trochu oddychl vyjel jsem si kousek na okraj k města do lesoparku skrývající několik jezer. Idylka tam byla opravdu nedělní. Spousta lidí s batůžky, s holemi, se psi. Pohybovalo se pěšmo, na koních, na kolech, na koloběžkách i v autech. Muži hrály golf, vytrvalostní běžci běhali a důchodci se kochali přírodou.

Najít jezero v tak obrovském lesoparku bez mapy se nakonec ukázalo jako problém. Už sem sice vodu zahlídl, ale ne a ne k ní najít odbočku. Nakonec jsem se musel trochu vrátit a zkrátit si cestu zarostlou travinou. Tahle maličká zkratka mě stála sedm klíšťáků. Vůbec, mám pocit, že jsem u zdejšího hmyzu velmi oblíben.

Štěnice

Ukázalo se, že broučci zabydlivší se v mé posteli s líbezným, a skoro až eufemisticky znějícím anglickým označením „Bed Bugs“, jsou prach sprosté klasické štěnice. Válka byla započata, ale jak jsem prozřetelně předpověděl, bude ještě trvat, než bude nepřítel zcela pokořen. Na místo pasivního očekávání, neustálého dopisování a stěžování si, že vedení nic nepodniká, chopil jsem se problému osobně. Štěnice nejsou komáři nebo mouchy. Jsou to mnohem důmyslnější, systematičtější tvorové, kteří se dají po správné diagnóze špatně vypátrat a ještě hůře zcela infiltrovat. Proto i ode mne se bude vyžadovat důmyslný, systematický a precizní přístup, vyžadující naprostou znalost parazita. Nastudoval jsem si vše potřebné jako: reprodukční cyklus, represivní opatření, anatomii, zvyklosti a slabiny. Náhoda mi nahrála do rukou mocné nástroje k jejich vybití. Když jsem pátral za skříní po dalších exemplářích, objevil jsem zcela nevině vypadající zapadlé pozůstatky po minulém nájemníkovi. Krabička párátek, zapalovač a opalovací krém. Na význam opalovacího krému jsem ještě nepřišel, snad možná obsahuje esenci, která se broukům příčí, každopádně význam dalších artefaktů je snad hned jasný. Dmoucí párátko se dostane do každé škvírečky (a štěnice nikde jinde nežijí) a snadno rozmázne či zadusí zpanikařené nešťastníky. Museli se mě hajzlíci pořádně nasát, protože každý za sebou obvykle nechal vydatnou krvavou stopu. Zapalovač jsem posléze použil jako lokální sterilizaci nepřátelského hnízda včetně vystrašených nymf a vajíček. Zejména vajíčka jsou nebezpečná. Jsou malá bílá, špatně pozorovatelná zapouzdřena slizkou vrstvou umožňující snadnější připevnění k povrchu. Zanedbání jejich asanace vede k opakované infestaci. Znakem výskytu a možné lokalizace potencionálního hnízdiště je velké množství exkrementů v podobě černých kuliček natrávené krve. Každý den opakuji stejný postup. Obrátím postel a důkladně prohlížím její členitý povrch. Párátkem projedu všechny škvíry. Do dírek od šroubů napustím trocha plynu a následně zapálím. Každá moje prohlídka je preciznější a sofistikovanější s nabitými zkušenostmi. Naposledy se osvědčila vroucí voda, kterou jsem nalil do spár. Doufám, že i krátkodobý pobyt ve vodě blízké varu ukončí jejich otravnou existenci. Budu muset udělat ještě nějaké pokusy na živých jedincích, abych se dopátral nejefektivnější infiltrace a zjistil případné rezistence či latentní vlohy.

Stále častěji mi na mysli vyvstane obraz české hospody a přátel, který zkřiví můj obličej do blaženého, melancholického výrazu. Vybaví se mi typické řeči a filozofické rozumy mých spoluhospodářů a představa chmelového rendlíku je tak plastická, že začínám slintat. A to jsem jen příležitostný piják. Že by se mi stýskalo:-)? Na to tady přeci není čas. Jen jaksi uvolněn od prožívaných stereotypů spojených s Čechami se ukazuje, že některé ty stereotypy mám vlastně rád a postrádám je.

Dny tady utíkají abnormálně rychle. Tím že veškerý čas trávím u kódu nebo u knih, ubíhá čas velmi kvapně a navíc se ho nedostává. Vše se slívá do jednoho normalizovaného dne. Vlastně zrovna teď bych se měl učit na zítřejší kvíz a místo toho tady nenaplánovaně píšu. Ano, vše je naplánované. Vše má své okénko v rozvrhu. Jeden projekt, druhý projekt, jídlo, zábava. Za poslední dny však na zábavu jakéhokoliv typu nebyl čas. Vlastně tohle je moje první zábavné okénko za předešlé dny.

Supl na image processingu; Dezinsekce; Švédsko a móda

Dneska jsme měli na Image Processing speciálního supla. Když jsem vešel do učebny, zdálo se vše v pořádku. Vyučující seděl a z kratochvíle pozoroval přicházející studenty. Vše začalo s úderem začátku hodny. Alexandro vstal a rozjel tam drama nevídaných rozměrů. Lítal před tabulí jako na jevišti. Máchal rukama a rychlou angličtinou se silným italským nádechem na nás chrlil nové informace. Chvilku mluvil švédsky, pak na krajany italsky a opět plynule přejel do angličtiny. Ač nezáživné a silně matematické téma waveletových transformací přetvořil v poutavou show, při které jsem se opravdu bavil a dychtivě hltal každý jeho pohyb.

V pátek u mě konečně byl chlápek na desinsektizaci nebo desinfestaci nebo jak se tomu říká. Už jsem se radoval, že je mým problémům učiněna přítrž a pomalu jsem tím přestával zabývat, když jsem objevil na rukou další čerstvé štípance. Po odklopení postele jsem zabil další čtyři přírůstky. Už jsem psal správci několik dopisů, aby mi vyměnily postel, zřídlo všech potíží, ale bezúspěšně. Asi budu muset trochu přitvrdit a ukázat jim na živo jak ohavní broučkové u mě žijí. Slyšel jsem, že když si tam byla stěžovat kamarádka se stejným problémem, vystrašená úřednice se jen zmohla na otázku, jestli kamarádka mohla s sebou nějaké brouky přivléci. Po jejím odchodu pak k sobě zavolala společnost, která ji celou kancelář prohlédla. Docela jsem zvědavej, co bude vyvádět, až tam přijdu se zavařovačkou v kombinaci s výhružnou grimasou.

Nevím, jestli je móda ve Švédsku tolik napřed, nebo se vydala vlastním na Evropě nezávislým směrem, každopádně na rozdíl od jídla svůj osobitý charakter nepostrádá. O dámské módě jsem se už trochu zmínil, tak teďko trochu o té mužské. Muži o sebe dbají mnohem víc, než je tomu zvyklé u nás. Jedna studentka sociologie z Ukrajiny se dokonce vyjádřila, že u nich by byli všichni pokládáni za homosexuály. Když přijdete do obchodu, tak na vás nekoukají jen dámské svršky a spodní prádlo, ale i panské konfekce a doplňky, které se prolínají s těmi dámskými v rovnocenném poměru a někdy je svým zastoupením dokonce převyšují. Slabý, na tělo přiléhající, kostičkovaný svetřík, manšestrové sáčko, jednobarevné jednoduché kožené boty, velmi úzké kalhoty a máme tu normo-švéda jako vyšitého. Ty úzké kalhoty jsou asi tím nejtypičtějším znakem. Pokoušel jsem se koupit si nějaký kalhoty, ale nikde jsem nesehnal žádný, které by nebyly do mrkve. Takový kalhoty si prostě koupit nemůžu. Připadal bych si, jako kdy bych vyběhl v kamaších. Zajímavý že na ostatních mi to už divný nepřijde. Taky šířka kalhot může být velmi dobrým vodítkem jak rozeznat cizince od Švéda. Móda si zde vybírá z celého století. Prvorepublikové tříčtvrťáky zastrčené do podkolenek nemůžou překvapit. To je další věc, která trkne cizince do očí, že leckteří muži si zastrkávají nohavice do ponožek. Možná to pramení z praktičnosti a zažité tradice ježdění na kole. Teď už musí nabývat obraz švédského muže groteskních rozměrů, ale není tomu tak. Oblékají se většinou elegantně a i přes předchozí jmenované zvláštnosti vše působí sladěným a pečlivým dojmem. V celém městě je neskutečné množství různých butiků a značkových prodejen dělajících do oblečení. Snad čtyři z pěti krámů jsou s hadrama. Dalším velice častým krámem, respektive službou je kadeřnictví. Za celý život jsem neviděl tolik kadeřnictví jako tady za měsíc. Připadá mi, že je častější než potraviny.

Mystická zkušenost

Stalo se to jedné zvláštní noci. Zalehl jsem opět později, protože jsem celou dobu hltal studijní materiály. Snad lehkou dávkou stresu a podvědomou potřebou rychle vnímat informace, rozběsnil jsem mozek na vyšší stupeň. Nevím, jestli se mozek naladil na určité mocné vibrace či to byl jen výplod unavené, odšťavněné mysli, faktem však je že jsem se dostal do zvláštního psychedelického stavu. Mozek pracoval závratnou rychlostí a prahnul po myšlenkách. Mohl jsem se vrátit do jakéhokoliv času v minulosti a zcela přesně si přehrát dané události. Sledoval jsem to jako film. Vracel jsem se do doby nedávné i do dětství. Odkrývaly se mi místa, na která jsem již desítky let nemyslel, nebo dokonce na která jsem nikdy nepomyslel, které se staly pouze jednou a které pro nedůležitost nebyly nikdy znovu vyvolány. Věděl jsem, že bych mohl dostat odpověď na cokoliv, kdy bych se byl na to zeptal. V duchu jsem maloval nádherná díla a do posledního detailu jsem si je projížděl očima. Stačilo myšlenkou trochu odbočit a už bylo stvořeno nové veledílo, jenom umět malovat a ztvárnit tuto konkrétní a jasnou představu. Skládal jsem symfonie. V ten samý okamžik jsem byl schopen udržet v hlavě všechny nástroje. Byl jsem sto vnímat věci jako celek a přitom se soustředit na všechny detaily najednou. Šlo to naprosto hladce. Jako bych to poslouchal na přehrávači a v reálném čase jsem směřoval, kam se skladba bude ubírat. Byla to mocná síla. Byl to stav, kdy vše se může stát v okamžiku nehledě na to, jak dlouho jsem to z vnějšku subjektivně prožíval. Stav absolutní soustředěnosti schopné zaostřit až na nejhlubší nedělitelnou nuanci a přitom tak prchlivý, schopný jen droboučkou asociací přeskočit do jiného prostoročasu. Byl to stav mezi spánkem a bděním. Nebyl jsem ani ve snách ani v bdělosti. Porušiv tuto křehkou rovnováhu asi bych o dočasnou schopnost přišel. Možná to byla brána do podvědomí do nekonečné studnice vědomostí, kde neplatí hranice fungující v reálném světě, možná to byl také výplod horečnatého fantastična drmolící zážitky do náhodně smysluplné formy.

Tajemný soused

Už několikrát jsem se zamyslel, a myšlenka to byla věru nedůležitá, protože jsem ji dále nerozvíjel, že za dva měsíce bydlení jsem ještě neviděl svého souseda. Některé lidi jako kupříkladu Číňany vídám dennodenně většinou na cestě mezi brlohem a kuchyní respektive mezi brlohama svých krajanů. Vždy jsou plni úsměvu a jisté blažené nedočkavosti pramenící možná s kouřícího hrnce, s kterým je vždycky vídám. Můj soused však nikdy nikde. Nebýt oné události, kdy vypnuly v celé budově proud ani bych ho nezahlédl. Zvědavě vykoukl ze dveří, aby obhlédl situaci, a jen co jsem se ohlédl, zmizel zase ve stínu dveří. Naneštěstí svit nouzového osvětlení nedovolil více, než abych odhadl jeho výšku. Připadalo mi také, že je snědší nátury, ostatně jako všichni studenti na patře. Svůj plášť tajemnosti si tak zachoval, ba co víc, hlubší rozměr mu udělil a nové otázky mlžné jeho existence nastínil. Poslední dobou však o sobě dává více znát. Ani ne tak přes zeď jako přes trubky ústředního topení nesou se ke mně dekadentní asonance hudby středního proudu devadesátých let. To mu na jeho eterálnosti do značné míry ubírá a zvědavost se kterou k němu vzhlížím, se mění v naštvanost. Slyšet mezi dvanáctou a jednou v noci několikrát Eiffelův Blue song vyvede z míry i ty hudebně zanedbané a mě hudebního fajnšmekra dovádí k šílenství.

Zkouška

Už jsem se trochu otřepal ze zahloubané letargie, která následovala po čtyř-hodinové písemné zkoušce z Image Processingu. Mám rád tenhle pocit mentální vyčerpanosti. Ona je to spíš taková zasoustředěnost než vyčerpanost, která by mohlo mylně zavádět, že mysl je indisponovaná. Na test jsem přišel o dvacet minut dříve a tak jsem měl ještě dostatek času. Bylo zajímavé sledovat všechno kolem. Spolužáci pečlivě umisťovali veškeré své věci na stůl. Taška nesmí být přítomna a tak každý potenciálně potřebný předmět musí být při ruce. Nejprve kniha a ručně psané materiály, fotokopie přednášek, psací potřeby (někteří dokonce i pastelky), identifikační karty, brýle, svačiny, hodiny, amulety. To vše byla standardní výbava. Vše bylo pečlivě urovnáno do komínků a rozmístěno do zkušenostmi ověřených sektorů. Švédové hrozně dbají na spravedlnost a striktnost podmínek. Kdybyste odevzdali pětiminutový test o pár vteřin později, asi byste po chvíli přemlouvání odcházeli plačky s odmítnutím. Ten náš koumák dokonce dělal na tabuli čárky za každou minutou. To na stresu moc neubere. Jak jsem řekl, vše podléhá předpisům a předepsaným regulím. Místo pro nějakou improvizaci není a bere se jako nemístné a neprofesionální.

Radosti z displeje

Včerejšek mi udělal radost. Už tři neděle se mi na stole válel nepoužitelný LCD displej. Někdo ho vyhodil do třídící místnosti s tím že je asi už neopravitelném stavu. Poučen švédskou mentalitou přístupu k věcem mi bylo jasné, že nefunguje. Byl to ale pěkný, solidně provedený kousek a alespoň z dětské zvědavosti co je uvnitř jsem si ho odnesl. Displej po spuštění zářil jenom bíle. To mi nechávalo určitou naději, protože takový defekt neimplikuje hned neřešitelnou zkázu a vyslovil jsem si domněnku možného problému.

Teprve včera jsem si udělal čas a pustil se do demontáže. Vyzbrojen pouze švýcarským nožíkem, musel jsem v některých pasážích použít i nestandardních postupů zcela určitě se vymykajících záručním podmínkám. Ujištěn že na plošňácích není žádné vypálené místo, prověřil jsem ještě veškeré mechanické kontakty. Nakonec se ukázalo, že moje první domněnka, že se na nějakou zem dostalo napětí, byla správná. Dlouho jsem neměl takovouhle spontánní radost. Skákal jsem jak vyšinutej a radostně zatínal pěsti. Nyní tento skvostný kousek tvoří dominantu mého pokojíku a nejeden ohromený pohled přicházivšího zvědavce nechá na sobě spočinout.

Přišla zima

Už jsem se chtěl rozplývat, jak krásné, slunné zářijové počasí vystřídalo už ne tak teplý, pochmurný a deštivý říjen a že už i sem a tam si musím vzít větrovku, abych dotěrným deštíkům lépe odolával. První listopadové ráno však pro mě bylo překvapením. Večerní teploty kolem deseti stupňů nijak nenaznačovaly, že se probudím do bílé nadílky a teplot kolem minus tří. Mráz v kombinaci se syrovým mořským větrem vytvořil opravdu nepříjemné podmínky a lidská těla zvyklá ještě na letní klima byla skokem takřka šokována. Promrzlé chodníky a lehké hladko-podrážkové polobotky vytvořily všude na ulicích komické výjevy balancujících a křečovitě se pohybujících lidí. Zajímavé bylo sledovat nabalené, otřesené zahraniční studenty posrkávající horkou čokoládu. Leckteří z nich viděli sníh poprvé.

Jo jo zima to je další kapitola. Severský přístup k ekologii, šetrnosti a možná i k otužování těla způsobil, že je v mém brlohu pěkná zima. Na spaní nebo na sport je to ideální. Pokud však člověk delší dobu vysedává ve strnulé neaktivní pozici u počítače nebo učení dostane se do něj chlad raz dva. Průběh ledové trýzně si ulehčuji několika zavedenými postupy. Mezi učením si dělám krátké přestávky, v kterých praktikuji rozehřívací tělesná cvičení. Osvědčily se kliky a dřepy zaměstnávající velké svalové partije a dodávající teplo rychleji. Tanec na hudbu se stal ještě příjemnější variantou. Není tak namáhavý a kolikrát jsem se přitom příjemně vyblbl. Michaela Jacksona musejí sousedi znát již do podrobností. Nerad bych zlehčoval význam i jiných nepřímých praktik, nespojovaných za účelem ohřevu schránky tělesné. Takové mytí podlahy je k nezaplacení. Stálé namáčení rukou v teplé vodě a usilovné drhnutí šmouh, které jsem zanechal po tanečních seancí, dokáže zahřát lépe než cokoliv jiného. Za takhle nablýskanou podlahu, by se nemusela stydět žádná hospodyňka. Abych použil trochu inženýrské řešení problému, pokusil jsem se dokonce i demontovat regulační hlavici, s tím že upravím termoregulační mechanismus. Naneštěstí teplota je regulována centrálně a víc jak avizovaných 20 stupňů z toho nevytáhnu. Skoro ale pochybuji, že se k dvaceti stupňům dostanu. Odhaduji to tak na šestnáct sedmnáct. Venku už mrzne a kamínka jen lehce temperují. Mnohem vydatnější teplo mám z lampičky a monitor taky není zanedbatelný. Napadla mě spásná myšlenka, že můžou být kamna zavzdušněná. Jelikož tu nemám žádný vercajk na speciální ventilový závit, pozval jsem si caretakera. A skutečně jen trochu povolil ventilek, z trubek mocně vydechlo a do radiátoru se pomaličku navracelo teplo. To je další věc, která pramení ze švédské flegmatičnosti. Moc dobře musejí vědět, že poslední patra mají vždy problémy se zavzdušňováním a mělo by se to tedy řešit kolektivně a pravidelně po začátku topné sezóny. Vypadá to ale, že pokud se člověk sám neozve, nechají ho bez topení. Za dva dny se udělalo hezky a topení vypnuli úplně, takže když ho opět zapnuly, měl jsem tam vzduchu jako bych před tím nic neřešil. Než abych se s vedením zase handrkoval, sehnal jsem si v Kviberku za deset škrónů zánovní kleštičky a pomohl jsem si svépomocí, s tím že jsem obšťastnil a zahřál, i pár ostatních studentů.

Tak už jsem se přehoupl do druhé půlky mé zahraniční stáže a padla na mě zase nějaká melancholie. Ne že by se mi stýskalo po domově, naopak jsem posmutnělej, že se mi to už krátí. Spoustu věcí, které jsem si naplánoval, jsem ještě nestihnul a tak k sobě cítím tíživý pocit nedokonané práce a jisté záchvěvy nespokojenosti.

Cítím se rozervaně. Nejradši bych se rozskočil na všechny strany. Mám pocit, že vše musím stihnout, vše vidět, všechno se naučit a všude být. Touha po informacích, touha po zdokonalování. V jistém smyslu se to dá pokládat za ušlechtilé, ale nikam to nevede. Kdo chce běžet v tutéž chvíli na všechny strany, zůstane nehnutě na místě. Dělat poctivě a naplno i tu nejposlednější a nejpodřadnější činnost s plnou soustředěností je přesně to hledané vykoupení a cesta k spokojenosti a vyrovnanosti se sebou a se světem. Závist nebo lehčeji zklamanost, že nedělám nebo neumím věci, které dělají ostatní ,vždy povede k nespokojenosti. Na každém kroku číhá tolik možností, tolik variant jak v jediném okamžiku změnit směr celého života. Je to obrovská moc. Jen pomyšlení, že s touto moci disponuji, mě dělá ohromně silným a zmalicherní veškeré věci kolem. Sílu okamžiku vidím i v tom, že jen v tomto krátkém nekonečně malém úseku je skryt náš život. Ne v rocích, ne ve skutcích, ne co se o kom jednou bude třeba psát. Pouze jen v okamžiku. Nezáleží jak dlouho člověk kráčí po zemi, co zažil, co vytrpěl nebo co si užil. Ta krátká chvilka je vyměřena každému úplně stejně a dá se v ní prožít cokoliv, co se ještě nestihlo. Jestli je člověk právě šťasten, pak byl šťasten celý život.

Další poznatky

Překvapilo mě, kolik tady ve Švédsku jezdí škodovek. Když jsem viděl první, chtěl jsem z dojmutí, že se jedná o našince řidiče téměř pozdravit. Auto však mělo švédskou značku. Myslím, že pokud je člověk jen trochu všímavý tak, během pětiminutové jízdy tramvají, musí na nějakou škodárnu narazit. Snad možná značka „Czech made“ nabývá opět na významu.

S otevřeným, přátelským úsměvěm, se proti mně řítil cizí chlápek a cosi na mě volal. Svraštil jsem čelo a ostřiv mžhouravými pohyby pokoušel jsem se rozpoznat povědomé detaily. Nikoho mě známého, mě však nepřipomínal. Když u mě byl na metr, vzdálenosti, při které již člověka zaručeně rozpoznám, všiml jsem si, že má handsfree a o zlomek vteřiny mě stejně rozjařený minul a pokračoval dál. Švédské telekomunikační služby jsou zde opravdu za babku, a tak jejich masové využití se jenom nabízí. I na tento všudypřítomný samomluv si návštěvník brzo zvykne. Volám tu domů dokonce levněji, než kdybych volal doma. Nač se scházet s přáteli? Jednoduše si dám špunt do ucha a jdu třeba nakupovat. Špunty v uších tu má každý. Když se chvilku netelefonuje, tak se poslouchá hudba. Normo-Švéd telefonuje se Sony Ericsonem T 610 a hudbu poslouchá přes sluchátka Koss Porta Pro. Po technické stránce jsem stoprocentní Švéd.

Zvláštní je jak sem to tu měl rád. Ten výhled z okna a pocit klidu a samoty. Typický pach a typické utlumené osvětlení počítače. Bude těžké to tu opustit. Měl jsem tu vše, co jsem potřeboval a naučil jsem se být spokojený s málem, které mi toto prostředí poskytovalo.

Z rozmaru a nevybujené tvořivosti, jsem vytvořil následující básničku.

Báseň: Stařena

Jak souška v poušti osamělá,
v suchém větru skřípajíc.
Tak jevila se bytost divná,
podívanou skýtajíc.

Každý kdo jí v cestě spatřil,
uleknutím odskočil,
a za cenu delší cesty
pro jistotu zatočil.

Snad zvědavost či hloupost dětská
mě z pěšinky nestrhla
ba naopak trochu blíže
k podivínce přivedla.

Jakýmpak mocným darem
se osůbka těšila,
když otočená ke mně zády
pozornost mou zvětřila.

Jak plamínek před zhasnutím,
jenž z posledního klokotá,
tak třepala se její ruka
směrem ke mně zvednutá.

Jako oběť před schlamstnutím
když ví že už je ztracená,
nebyl jsem schopný ani kroku.
a stál jak socha kamenná.

Mezitím se dobelhala
o berlici opřená.
Nic kloudného nevěstila,
její maska zlotřelá.

Páchla hrozně močovinou,
nevětranou hnilobou.
Než slunce dojde ku zániku,
tak se spojí s přírodou.

Šaty hrubé z látky staré,
ušmudlané, potrhané.

Pohledem jenž koukal skrz
a na nic nebyl ostřen,
mrazení mi vehnal brz
a strachem jsem byl zmocněn.

Ač oči bledým filmem kryté,
jež slepotu značily,
poznávaly věci skryté,
jenž smysly lidem tajily.

Delirický pohyb bulvy
mihotajíc na stranu,
připomínal čtení z knihy
strašlivého obsahu.

Pěna se jí drala hubou
a horečkou sálala.
Učednicí byla tajnou,
hold peklům takto vzdávala.

Hlasem jako vypůjčeným,
jenž hloubkou mužský zastínil,
mě starostmi nesklíčeným,
jevy hrůzné nastínil.

---------------------------------------
Dnes znám již název knihy,
jenž utajen byl dosud.
Nebyl to příběh cizích strastí,
Byl to vlastní osud.

Výlet do Osla

O víkendu jsem si společně s dalšími českými kamarády udělal výlet do Osla. Jeden z kamarádů měl auto, takže náklady na cestu byly za rozumnou cenu. Obvykle nezáživnou cestu nám zpříjemnily dvě příhody. Blízko norských hranic na nás začalo zuřivě poblikávat nějaké auto. V domnění, že nám signalizuje závadu na voze, sjel Ondra ke krajnici. Auto zastavilo za námi a hbitě z něj vyskočil nešvédsky tmavý chlapík. Představil se a pověděl nám nezajímavý příběh, který vyústil, že nám prodá tři kamery za velmi výhodnou cenu. Auto s českou spzetkou mu zřejmě dodávalo jistoty, že černý kšeft bude bez rizika. Jak čas ubíhal, přidával do příběhu více lítostivých prvků a postupně klesal s cenou. Narazil však na ledovou chladnost neoblomných Čechů vyškolených desítkami podobných příhod. Kdybychom měli nějaké peníze, možná bychom se nakonec dohodli. Naneštěstí a možná na štěstí jsme měly s sebou jen kreditky a tak pojízdný dálniční obchodník odjel s nepořízenou.

Druhá epizodka proběhla na hranicích. Domnívaly jsme se, že snad ani nebudeme zastavovat a projedeme přechod bez většího prodlení. Snad možná zase česká spzka navíc naložená individui nepodobných těm prověřeným skandinávským, zavinila zvýšenou důkladnost celních důstojníků. Po sérii všetečných otázek, protkaných nedůvěřivými pohledy padla nenápadná otázka bez většího důrazu, jestli s sebou nevezeme nějaký alkohol. Po pěti-vteřinové pauze Ondra nejistě, jako by tázavě, odvětil, že ne. I jedinci bez sebemenšího talentu psychologie lidí, muselo být jasné, že lže. Tak jsme si vystoupily a na rozkaz se jali otevřít kufr. Basa piv, flaška Metaxy a Jagermeister určitě neujdou pozornosti. Celník se pustil do prohledávání. Jenom zázrakem se vždy vyhnul inkriminovaným zákoutím ukrývajících naše lihoviny. Zarazila ho akorát šťáva ve flašce od coca-coly. Potom co jsme mu nabídli, mávl rukou a nechal nás jet.

Společenské vystřízlivění

Člověk neustále hledá společnost, a jakmile ji najde a pobývá mezi lidmi, pocítí opět nespokojenost a hledá samotu. Život je dokola se opakující uspokojování nejtíživějších potřeb a hledání balancu mezi nimi. Včera ač jsem nic neplánoval, nechal jsem se zlákat španělským kamarádem, na pizzu. Čtyřčlenná parta skládající se ještě z dvou švédů se nakonec rozrostla na obrovskou skupinu čítající snad dvacet lidí a skládajíce se takřka výhradně ze Španělů a Portugalců. Ani nevím, jak rychle se to přihodilo. Každou chvíli do společenské místnosti tamější koleje vtrhl jeden jižan nesa flašku tvrdého, kostky ledu a colu. Tyhle národnosti mají denní režim zcela převrácený. Večeři si dávají tak po desáte a v půl druhý v noci se teprve chystají na pařbu. Byl jsem tam jediný, kdo neuměl španělsky, tak jsem se nějak výrazně nebavil. Shromáždění bylo velmi hlasité plné zpěvu a rytmických výkřiků. Kytaru ovládal stále někdo jiný.

Nikdy jsem nepotkal tolik nových lidí jako tady ve Švédsku. Zpočátku mi to bylo milé stále se seznamovat s novými lidmi a učit se nová jména. Ten proces neustálého představování, vlídných úsměvů a pozorností se mi však brzy zprotivil. Kdykoliv se po našem seznámení někde potkáme, nastolíme oba automatické úsměvy a vyhrkneme to nesnesitelné „How are you“ jako bychom byli letitými přáteli, kteří se již dlouho neviděli. V lepším případem se ještě oslovíme jménem, když jsme si je nešťastnou náhodou zapamatovali při představování, což ale nebývá typické. Následují povrchní rozmluvy a zdvořilostní fráze. Když cítíme, že společná témata včetně počasí jsou vyčerpána, rozloučíme se a se stejnou rozjasněnou tváří se vzdálíme. Paradoxně tento horoucí, avšak ve své podstatě chladný zautomatizovaný proces, postrádá veškerou vřelost ze setkání dvou opravdových přátel, kteří se upřímně rádi vidí, a přitom to nikdo z nich nedá výrazněji vědět. Nakonec je asi opravdu lepší mít pár skutečných přátel než hafo „How ár ůjců“.

Přikládám další básničku, která mě jako projev euforické recese napadla kdysi cestou na kole, která se vyvinula zcela jiným směrem, než jsem zamýšlel, a kterou jsem zakončil teprve dnes.

Báseň: Příběh brouka a květu

A šuměl les
A voněl bez
A květ se snes,
kde brouk se nes.

Kam to vlez
a proč je kdes,
kde před chvílí
nebyl přec.
Byla pro něj divná věc.

Nejprv klel
a nářky sel.
Avšak brz
se zabydlel.

Už neznal chmury lopotné
ve světě mimo květ.
Když válel kouli od hovínka
několikrát tam a zpět.

Zde jen sladký nektar sál
a vychutnával slast.
A jen co trochu poklimbal
ucucával zas.

Každá radost má však konce,
i ta čistá nejvyšší,
když sluníčko nemá přístup
a vzduch mu v krovkách nesviští.

Tak vzepjal plec
o vonnou klec.
Nožky v tonus,
oči v křeč.

Hned umně tělo v škvíru vtřel
a vytrousil šťastný vzdech,
když se ozval mocný rachot
a těžký zvonec vahou leh.

-------------------------------

Poučení nepodám ti
a snad jej ani nehledej.
Žij život zkrátka uváženě
a pod bez si nesedej.

Vystoupení ve Svenska Massen; Fest U party

Včera jsme měli vystoupení s capoeirou ve Svenska Massen u příležitosti veletrhu kulturistiky. Nejprve jsem otálel, jestli dorazím, protože jsem finišoval projekt do školy a každá chvíle byla cenná. Nakonec jsem ale jak tomu už tak bývá, byl rád, že jsem se odhodlal. Díky počátečnímu organizačnímu zmatku jsme měli možnost projít si celý areál a dostat se i do zákulisí před-soutěžních příprav. Pohled, který se mi naskytl, byl naprosto zvrácený. Vysušené, vynervované a nabalzamované ženštiny připravené za oponou v křečovitých soutěžních pózách obalené muskulaturou, která jemnému pléměti určitě nepřísluší. Muži vypadaly naprosto nerozeznatelně. Striktní stravovací režim a roztodivné před-soutěžní rýsovací diety pospolu s častým pobytem v solárku zdecimovaly jejich pleť a těla do ohavných rozměrů. Celé scenérii nahrávala podlouhlá přípravná místnost připomínající narychlo zbudované nemocniční prostory po chodbách válkou morem přeplněných lágrů. Jejich odduševnělá těla se povalovala po celém prostoru a ládovala se roztodivnými kašičkami, energetickými tyčinkami a jinými potřebnými suplementy. Kam až se tento sport může dostat vybičován silně konkurenčním prostředím. Otevřené prostory veletrhu vypadaly už lidštěji, ale stále si tam naše skupinka připadala nepřirozeně. Osmahlí ramenatí ranaři s vyholenými hlavami působily suverénním agresivním dojmem, a tak jsme se snažili vyhnout se jakémukoliv kontaktu či špatně vyložitelnému očnímu kontaktu. Stánkařům muselo mé útlé tělíčko jisto jistě položit otázku co ty tady chlapče děláš. Vystoupení proběhlo hladce. Bylo to asi zatím nejpočetnější publikum, co jsme měli. Prostory mohly čítat tak 500 až 1000 lidí.

V ten den se konala ještě další z řad školních zábav s názvem FestU Party. Prostory školy se přemění v jednu megalomanskou diskotéku o několika stages, spoustě barů, automatů, hazardních stolků, nafukovacích hradů a bazénu s pěnou. Party se většinou nese v nějakém typizovaném duchu. Kupříkladu na té minulé Hallowenské byly chodby poseté suchým listím a světla naaranžovaná podzimních tónů a strašidelných zákoutí. Obří stroboskop v průčelí vstupní místnosti, jehož existence my první den ve škole vrtala hlavou, byl nasvícen bodovým reflektorem a vytvářel dojem hororového měsíce, který obyčejně nevěstí nic dobrého. Roztodivné, okázalé a někdy až nevhodně vyzývavé oblečky glamourovské tradice připomínaly Felliniho zhýralé večírky. Moderní jednoduchá architektura rovných linií skelných ploch a několika úrovňových plošin plná prostoru a světla je na takovou akci zcela dělaná. Nedokážu si představit, že by něco podobného vzniklo u nás. Samozřejmě, že svinčík a řádění opilců je uklizeno do hodiny od konce a nikdo by ráno nepoznal, co se v noci odehrávalo.

Uteklo to; Reflexe vzpomínek

Ani v nejmenším jsem nečekal, že to takhle uteče. Když se ohlédnu za čtyři uplynulé měsíce, vidím mnoho episod a útržků, které ve mně zanechaly paměťovou stopu. Tím že si vedu jakési záznamy významnějších událostí a mám nafoceno spoustu fotek, jsem schopen si zreprodukovat jakýkoliv den. Každá ta episoda je hrozně blízká té další. Vždyť před chvílí jsem se koupal v jezeru a seznamoval se s prvními studenty a dnes je pár dnů před Vánoci a hranice mezi těmito dny je křehká a průhledná. Zdálo se mi to jako věčnost, když jsem se vracel domů po prvních čtrnácti dnech. Vše bylo tak vzdálené, tak zapomenuté. Stačil jsem si udělat dostatečné množství zážitků a být natolik pohlcen neznámostí cizího prostředí, že jsem dokázal zapomenout na domov a být pak logicky jím na tolik překvapen a dojmut. Snad je to tím, že jsem se stačil aklimatizovat, ale další tříměsíční část se mi zdá o mnoho kratší než ta čtrnáctidenní. Myslel jsem, že mnohé zapomenu a budu překvapen, až znovuobjevím svá místa, lidi a s nimi asociované zážitky. Není tomu však tak. Paradoxně nyní znám svoji rodnou krajinu a oblíbená místa mnohem lépe než kdykoliv předtím.

Jak jsem rostl, postupně jsem zapomínal. Hračky mizely a střídaly je nové. Místa, v kterých jsem trávil prázdniny se měnily nebo jsem je už nenavštívil. Vybledla tak stejně jako tváře lidí, které jsem od té doby neviděl, nebo jejichž dětské tváře se od té doby protáhly, zmužněly, zkrásněly či jinak pozměnily. Každý starý zážitek byl vystřídán novým a postupně upozaďován do míst ve vzpomínkách, ke kterým cesta již dávno zarostla. Snad to bylo započato tou prapodivnou nocí nasáklou mystickou zkušenosti nebo jenom stesk po domově. Každopádně takto rázná výměna prostředí a lidí mi dovolila udělat tlustou čáru za minulosti a pohledět na ni rovnoprávně, celoplošně bez ohledu na časové vazby, takže nové události nezastiňovaly ty starší, ne tak čerstvé. Prošel jsem si všechna místa, co pro mě něco znamenala v různých dobách a v různých ročních obdobích. Navštívil jsem lidi, jejichž existence byla již zapomenuta. Připomněl jsem si věci, se kterými jsem si hrával. Jejich barvu, hmatový pocit i vůni. Každý vjem se pojil s tím dalším a kreslil dokonalé a úplné scenérie, které se střídaly tak rychle, jak jen rychle jsem se zaměřoval na jejich detaily, které evokovaly opět jiné komplexní scenérie. Takováhle astrální procházka je mnohem intenzivnějším a důkladnějším prožitkem než ta skutečná fyzická. Na co všechno můžou přijít vězni či pacienti obklopeni neinspirativními a tedy nerozptylujícími holými zdmi. Uzavřít se do sebe a cestovat…Nyní věřím, že nic s toho co jsme prožili, se neztrácí a jsme sto je opět důkladným tréninkem vyvolat.

Bilance

Odjezd.

Možná by se slušilo abych zde na konci zbilancoval své počínání a zamyslel se nad přínosem posledních měsíců. Nejhezčí je vždy těšení a já se těšit umím. O to horší je pak naplnění vlastních představ a tužeb živených pozitivním pohledem, velkou fantasií a nezměrnou neznalostí. Nepopírám, že má stáž probíhala jiným způsobem, než jsem plánoval. Na druhou stranu ale neříkám, že bych byl nespokojen. Prostě se to ubralo jiným směrem. Nijak bych si nechtěl stěžovat na nepříjemnosti a těžkosti, které mě provázely. Jako přehnaná práce do školy, štěnice, chlad v pokojíku a nedostatek peněz. To všechno jsou věci, které mě posílily a na které rád vzpomínám. Dostal jsem se tím do té správné ctnostné pozice, kdy jsem si dokázal všeho vážit a být spokojen s málem a nadšen z hloupostí. Můj život měl řád a byl smysluplně naplněn. Měl jsem však i dostatek času na to abych se nad novými událostmi a vjemy dokázal zamyslet a pochopil nové věci či ty staré zrevidoval. Dostal jsem se dál a to mi už nikdo nevezme, ačkoliv jsem tamější způsob života již opustil. Cítil jsem se skutečně posilněn a s hrdostí jsem se navracel domů. S nadhledem zkušeností z prožitého a pokorou z neznáma jsem vnímal okolí a snad i okolí tak muselo vnímat mě. Naneštěstí nedá se žít jenom z vykonaného. Pokud se neustále nepostupuje a nevyvíjí se, život pozbude nabytého lesku a staré formy. Velmi snadno jsem se doma vrátil do starých kolejí. Bloumání bez cílu, bezvýznamnost hodnot, snadný život.

---

Vložit komentář

Jméno

Text