Zneuznaná věda

Zapomenutý Břetislav Kafka

Fyzikové dneška zkoumají prostory vzdálené a tajuplné, ale zrovna tak i blízké, neméně tajemné. Svou inteligenci a představivost zaměřují jak do oblasti obrovských rozměrů o nepředstavitelných energiích, tak i do končin mikrosvěta, stejně neprobádaného a možná i více překvapujícího. Vždy jsem obdivoval odhodlanost trpělivých vědců, kteří sledováním pro laika nezáživných pokusů, systematickou prací odvodí neskutečné, ale pravdivé závěry. Vrtá mi hlavou proč takovou píli a zvědavost neupřou také k nástroji samotného myšlení, nebo myšlenkám samotným. Jako by to téma bylo větší a vyžadující hlubší abstrakce než při odhalování zákonitostí prostoročasu a jemných spletitostí neviditelných struktur částic. Jako by se báli otevřít Pandořinu skřínku neomezených možností lidského myšlení. Nebo toho, co se děje či může v mozku dít. Vždy se mluvilo, a nevím kde to vzniklo, že používáme jen jednu desetinu našeho mozkového potenciálu. Co ale nabízí ta zbylá, mnohem větší část? Budeme rychleji uvažovat? Vymýšlet komplikovanější stroje? Nebo dokážeme telepaticky promlouvat se svými přáteli? Kdo ví. Třeba nic z toho a „jediné“ vylepšení bude vyšší porozumění a tolerance lidí mezi sebou. Nechme ale úvah a přistupme k věci.

Parapsychologie bojovala vždy s posměchem a opovržením. Snad je to tou nešťastnou skutečností, že vždy přitahovala všemožné šarlatány klamající za účelem zisku a zviditelnění, nebo roztodivné fabulanty, blázny co uvěřili vlastnímu klamu. Mezi touto bohatou skupinkou se však přeci jen najdou lidé s pozoruhodnou citlivostí ke vnímání světa a jemné znalosti mezilidské interakce. Není náhodou, že jedním přízviskem tohoto oboru je parapsychologie. Mezi psychologií a parapsychologií je pozvolná, nenápadná hranice. Je těžké odhadnout, kdy senzibil využívá léty nabyté zkušenosti lidského chování a principů podvědomí, a kdy již prozkoumává naše mozkové esplany?

To že vědci drží k parapsychologii nedůvěru, je způsobeno nelehkou realizací jakéhokoliv experimentu. I zde platí poučka, že pokus prováděný za naprosto stejných podmínek dopadne stejně. Avšak na rozdíl od jednoduše fyzikálně kvantifikovaných podmínek, zde nejsme schopni určit, jaké podmínky musí nastat a co ovlivňuje zdar či nezdar experimentu. Pokus je citlivý jak na výběr subjekta, tak i na jeho psychický a fyzický stav.

Česká věda toho dosáhla v mnoha oborech. Málo se však ví, jak hodně se toho v naší kotlině dokázalo ve věcech duševědných, a to jen jedním člověkem. V dobách po první světové válce, kdy byl tento obor v plenkách i v těch největších budoucích centrech v Americe a Rusku, měl Břetislav Kafka již zpracované rozsáhlé teorie a podnikl tisíce vědecky zpracovaných testů. Jeho životní úsilí a hledání vnímavých lidí vyústilo ve spolupráci s několika pečlivě vybranými citlivci (dnes by byli označeni jako senzibilové) s nimiž uskutečnil pokusy více než fantaskního charakteru. Za přítomnosti svědků je uváděl do hlubokého hypnotického spánku a nechával je prozkoumávat mysl vlastní, mysl osob zúčastněných i nepřítomných. Nechával je cestovat prostorem i časem. Zdálo se, že pro vnímavou osobu je možné postupným tréninkem docílit nových nemyslitelných met. Je zajímavé, že člověk má přístup ke všem těmto vlastnostem jen v hypnotickém spánku, nebo v jiných stavech pozměněného vědomí. Zvědavec se nemusí podrobovat rytmickým tancům primitivních kmenů, nebo vkládat důvěru v hypnotizéra. Nemusí ani riskovat trvalé poškození mozku užíváním psychotropních látek. Stačí, když bude usínat a zase se probouzet, jak to dělá každý den a doufat, že se na něj usměje štěstí, a že v sobě nalezne skryté dispozice hluboké vnímavosti.

Mezi spánkem a bděním je kratičký okamžik kdy se vědomí a podvědomí mísí. Právě v tento čas nás najednou napadají řešení dlouhotrvajících problémů, dostáváme nečekaná vnuknutí, hlubokomyslná prozření. Myslím, že každý něco podobného zažil. Ještě bych se trochu zmínil o hypnóze. Na hypnóze není dnes pranic zvláštního. Je to uznávaná metoda používaná i západní medicínou hlavně při psychoterapeutických a psychoanalytických sezení. Jsou čtyři stupně hypnotického spánku, které se liší intenzitou a schopností vnímat a vědomě vyhodnocovat okolí. Při hypnóze se bortí hranice mezi vědomím a podvědomím. Na rozdíl od bdělosti, myšlenku nepředchází smyslový prožitek, ale čistě rozumová úvaha nebo intuitivní vnuknutí, zřídlo kreativního myšlení. Bdělý člověk nedokáže vědomě používat podvědomí. Podvědomí pracuje autonomně, na vědomí nezávisle. Trénovaný jedinec si však může sugescí uložit svůj cíl do podvědomí, které svojí činností pak ovládá chod vědomí ke splnění předsevzatého úkolu. Často se to daří i běžně lidem, většinou v emocionálním rozrušení.

Všechny své teorie a provedené pokusy popisuje Kafka ve svých knihách, které po desítkách let zákazu a samizdatového šíření opět vyšly v nové edici. Jestliže by mě napadly pochybnosti a pojala mě nedůvěra, jako asi každého rozumně uvažujícího člověka vychovaného tradičními zákonitostmi, musí mě také napadnout otázka, proč by někdo zasvětil celý život něčemu, o čem by si myslel, že je hloupost. Kafka nebyl člověk, který toužil po slávě, zviditelnění či penězích. Ničeho takového ani nedocílil. Žil v ústraní a jediné po čem toužil, bylo vědění. Byl i výborný léčitel a diagnostik. Sjížděli se za ním lidé z celé republiky, které však posléze musel odmítat, protože se chtěl věnovat hlavně vědecké činnosti. Ve své knize buduje strukturu parapsychologie a zavádí nové pojmy. Ve svých popisech je velmi pečlivý a s dedukcí detektiva proplétá a spojuje zdánlivě nespojitelné jevy a skutečnosti.

Problematiku parapsychologie jsem jen tak nakousl, a spíše než abych do věci přinesl trochu světla, naznačil jsem jen několik témat k zamyšlení. Mnoho dalších úvah by se dalo nadhodit o způsobu přenosu myšlenek. Otázek a dalších úvah je jak vidno mnoho. Pro ty, co chtějí na některé z otázek dostat odpověď, vřele doporučuji následující tituly.

Doporučená literatura:

Vložit komentář

03.05.2012 01:46 | Mike

Velmi pěkně napsáno, nic nového a přesto tak velké. Dle mého názoru je velmi obtížné knihám pana Kafky zcela porozumět (myslím tím porozumět jejich neskutečné hloubce,čistotě,upřímnosti) a ještě obtížnější je se jimi řídit, když chcete. Myslím, že pokud se člověku tyto knihy dostanou do ruky a je trochu vnímavý, tak je polapen, je obdarován zcela nečekanou a mimořádnou věcí, a to tím, že se možná prvně v životě fyzicky dotknul čisté moudrosti, fyzicky myslím, že mu hmota, kniha, doslova hoří v rukou. Mně je dnes 35, v mém případě jsem na něco podobného dozrál a nabyl schopnosti jakéhosi vhledu tak před 2,3 lety. Pan Kafka mi bezesporu změnil a mění život, a nikdo mi jeho dílo nepodbízel, před mnoho lety mi o Kulturě řekl kamarád, tenkrát jsem byl unešen, ale ještě jsem nebyl s to opravdu pronikat, musel jsem si počkat, teprve asi před rokem mě neviditelná síla nasměřovala do knihkupectví, tam jsem si řekl o Nové základy, prodavač mi řekl, že ji momentálně nemají, já ho požádal, ať se podívá znova, věděl jsem, že jedna tam na mě čeká, a taky jsem mu to řekl, za chvíli ji našel a donesl ( pravda pravdoucí ), no a dnes prožívám úžasné chvíle. Já se panu Břetislavu Kafkovi hluboce klaním, i když by o to nestál, a děkuju mu ze svoji nejhlubší podstaty. Kdo pana Kafku trochu zná, tak ví co,o čem a proč tady píšu. Zdravím všechny co sem zavítali MJ

25.04.2012 12:27 | Miroslav Provod

Náboj lidského těla - statická elektřina

Z mého mnohaletého výzkumu vzájemných vztahů mezi živou i neživou hmotou a různorodými energetickými náboji vyplynuly čtyři poznatky statické elektřiny, o jejichž existenci jsem se v žádné „fyzice“ nedočetl. Tyto zcela nové poznatky poskytují reálné vysvětlení nejen pro stavby megalitické kultury, ale také pro existenci mnohých dalších jevů, označovaných jako zázraky nebo záhady. Úvodem tyto nové poznatky rekapitulačně připomenu.

1. Každá hmota má náboj statické elektřiny, který je možno vnějšími vlivy regulovat.

2. Kontaktem různých nábojů postupně splývají náboje v jeden náboj společný.

3. V průběhu slučovacího procesu dochází k součtu jejich energetických hodnot.

4. Během energetického přenosu, dochází současně k přenosu chemických vlastností .

Jedním z mohutných zdrojů statické elektřiny jsou vodní toky. Od podzemních pramenů, přes potoky, řeky, veletoky až po mořské proudy. Nejde o žádný objev, ale o známy fyzikální zákon, podle kterého statická elektřina vzniká třením různorodých látek. U vodních toků jsou různorodými hmotami voda a podloží, kterým voda protéká. U mořských proudů je významným energetickým faktorem také vítr, který uvádí v pohyb závratná množství vody.

Na http://www.miroslavprovod.com uvádím v souvislosti se statickou elektřinou různé kombinace různorodých látek. Jako nejzávažnější a zároveň nejpřínosnější, ale považuji poznatek o možné manipulaci s nábojem “buněčných mini kondenzátorů”, resp. s nábojem lidského těla. Domnívám se, že zde je skryta velká nápověda pro hloubkový výzkum v oblasti této fyzikálně – medicínské vědy. Pokusím se tento závěr alespoň velmi stručně vysvětlit v souvislosti s novými poznatky o vlastnostech statické elektřiny.

Každá buňka má na buněčných membránách de facto svou vlastní "elektrárnu". Na tyto membrány mitochondrie doplňují iontovými kanálky transformací z chemické energie potravy statickou elektřinu. Všechny buňky kontaktním spojením tvoří společný náboj se společnou aurou, společnými zónami a interzónami. Novým energetickým poznatkem v energii buněk je skutečnost, že náboj lidského těla lze navršit i jiným způsobem, než prostřednictvím mitochondrií, a to kontaktem tělesného náboje s větším externím libovolným nábojem. V případech, kdy náboj na buňkách přesahuje optimální hranici, je pobyt v daném prostředí navyšujícím hodnoty energetické hladiny na buněčných membránách nežádoucí. Je např. známou skutečností, že indiáni doplňovali na své buněčné membrány energii prostřednictvím závitu vytvořeného jejich pažemi okolo kmenu zdravých a silných stromů. Jako další možný způsob z mnoha, jak zvětšit náboj lidského těla, uvedu jednoduchý pokus, který lze snadno aplikovat.

Dřevěnou židli ovineme několika desítkami závitů půl coulové plastické hadice s proudící vodou. Na židli posadíme asistenta a přibližně v deseti minutových intervalech budeme sledovat nárůst aury jeho těla. Poloměr aury se bude zvětšovat v některých případech až do 110cm, dále se zvětšovat nebude, nevíme z jakého důvodu, ale napětí na buňkách se touto doplňující metodou dále nezvětšuje. Velice často dochází v souvislosti s podstatným navýšením tělesného náboje k poruše spánku. V takovýchto případech je možné napětí na buňkách velice snadně snížit. Způsob je jednoduchý - postačí k tomu střednědobý pobyt v chladné stojaté vodě. Také v tomto případě, kdy se nacházíme pod spodní hranicí optimálního napětí, je dlouhodobý pobyt v daném prostředí plíživě škodlivý.

Identifikaci aury, zón a interzón, provádíme virgulí. Je to první a jediný krok, který umožnil nahlédnout do neznámé regulace napětí buněčných membrán. Jiný způsob snad ani dosud ani neexistuje.

Zpochybňovat princip funkce virgule nijak nelze. Víme, že každý náboj má svou polaritu. I lidské tělo složené ze sedmi biliónů vice či méně nabitých buněk samozřejmě svůj souhrnný náboj má a tudíž polaritu samozřejmě také. Je tedy zřejmé, že pokud se hodnota náboje ruky emitovaná hrotem virgule polaritou totožného náboje, setká s pásem energie polaritou totožného s nábojem na hrotu virgule, dojde v místě střetu k nepatrné odpudivé síle, která může u citlivých osob způsobit směrové elektromagnetické vychýlení virgule, a to nejen odpudivou silou působící na hrot virgule, nýbrž i na náboj buněčných membrán, respektive nervů ruky držící virguli. Neomylnost virgule prokazuji v článku, kde podrobně popisuji identifikaci aury, zón a interzón na rozvodu vysokého napětí.

Sání hrotem Faraday zdůvodnil indukcí, odpudivá síla ale nebyla dosud nijak zdůvodněna. V učebnicích je uvedeno, že nevíme , proč k tomu dochází, známe jen experimentální skutečnost, že dvě kladná tělesa se navzájem odpuzují. Domnívám se, že v oné maličkosti, kterou Faraday i jeho následovníci nepokládali za důležitou, je skryto mnohem více než tajemství virgule. Demonstrace sání hrotem je pro fyziku pouze laboratorní záležitost, nikde jsem se nesetkal s poznatkem, že to funguje na všech hrotech, které nás všude obklopují, jako např. věže, komíny, vysoké budovy, ale také např. největší umělé hroty světa – pyramidy, apod.

Virgule spolehlivě označí poloměr aury, rozestupy zón a interzón, ale nejsme schopni stanovit optimální napětí náboje lidského těla, které by bylo možné již regulovat. Ze současných poznatků lze označit horní hranici (Samočinné vznícení těla SHC) číslem 10, spodní hranici ( poloměr aury 10cm a méně - informace získaná od onkologa) číslem 1. Ze zkušeností různých experimentů s velkokapacitními kondenzátory o napětí 300 V, lze konstatovat, že v hodnotách mezi čísly 1. až 10. se nachází množství nejrůznějších zdravotních neduhů, bolestí v zádech, poruch zraku, poruch stability, nevolnosti až po příznaky ochrnutí.

Lidé dávných kultur znali optimální hodnotu lidského těla, je to patrné z množství a velikostí megalitů, rovněž z jeruzalémského rybníka („čekání na anděla, až upraví vodu“) , a mnoha dalších staveb. Znali také podstatu akupunktury a homeopatie. O akupunktuře nevíme zhola nic a homeopatii zpochybňujeme mnohonásobným ředěním, kdy z původní látky nemůže v konečném roztoku být jediná molekula. Zde je třeba vzít v úvahu také protřepávání, tzv dynamizaci, kdy se v roztoku tvoří statická elektřina, rovněž si musíme uvědomit, že dosud neznáme všechny vlastnosti vody, oficiální věda stale tvrdošíjně odmítá připustit eventualitu, že by voda byla schopna mít svou vnitřní jakousi záznamovou „paměť“. Přesto akupunktura i homeopatie jsou již velmi dlouhou dobu mnoha lékaři úspěšně používány bez znalosti vědecké podstaty. Hledání fyzikálních důvodů, proč by obě zmíněné léčebné metody neměly fungovat je z badatelského hlediska nekonstruktivní. Přínosnější by pro medicínu bylo zjistit, z jakého důvodu dokáže i velmi zředěný roztok bez jediné molekuly do vody vložené látky působit v organismu obdobným způsobem, jako očkování. Měli bychom si uvědomit, že dávné kultury měly oproti nám na vědecký výzkum o celá milénia delší dobu, a skutečnost, že dosud nejsme schopni podstatu mnoha fyzikálních dějů a procesů pochopit, bychom měli pokládat za přirozenost a zároveň za velkou nápovědu. Pokora v uvědomění, že naše kultura ještě zdaleka v mnoha oborech nedosáhla hladiny vědomostí, které zde již v dávné historii byly, přičemž svět je v mezidobí zapomněl, by nám každopádně mohla jedině prospět. Naši prapředkové znali energetickou hodnotu staveb, a znali také optimální hodnotu náboje lidského těla. My sice chodíme po měsíci, ale žijeme v rakovinových domech. Nejsme schopni žádným způsobem odhalit a pojmenovat příčinu, proč v těchto domech - oproti naprosto identickým stavbám v těsném sousedství – je statisticky vícenásobně vyšší výskyt onkologických onemocnění. Léčíme následky, aniž bychom se pokusili „vyléčit“ příčinu.

Březen 2012

Miroslav Provod

http://www.miroslavprovod.com